Kdo byli vikingové?

Doba vikinská

Takzvanou „dobou vikinskou“ je označováno období od konce 8. století n.l. přibližně do konce století 11. n.l., kdy území Skandinávie bylo osídleno vynikajícími námořníky s expanzivními tendencemi. Málokdy v historii začíná nějaká doba přesným datem, avšak v tomto případě za počátek doby vikinské bývá považován rok 793, kdy byl norskými nájezdníky přepaden a vypleněn klášter na ostrově Lindisfarne, ležící u východního pobřeží severní Anglie nedaleko hranic se Skotskem. Dle soudobých zápisů si Norové počínali zvláště krutě: mnoho mnichů bylo povražděno, klášter byl naprosto vypleněn a poté zapálen. Je to nejstarší zaznamenaný nájezd Vikingů a tento čin byl zlou předzvěstí pro mnohé státy tehdejší doby na tři století dopředu.

Důvody vikinské expanze

Ta další tři století byla totiž ve znamení vikinské expanze. Kromě krvavých nájezdů a námořního pirátství byly také podnikány kolonizační cesty. Byly založeny osady v Anglii, Irsku, Francii, Rusku, byly podnikány i dlouhé obchodní cesty. Válečníci se často nechali verbovat do osobních družin různých vládců, neboť byli známí svými válečnickými schopnostmi a odvahou. Co ovšem nutilo tyto chrabré muže opouštět domovy a vydávat se do světa za krví, válkou a kořistí? Dnešní archeologové vidí hned několik příčin těchto výbojů. Na prvním místě zřejmě stojí přelidnění skandinávských zemí, a to v tom slova smyslu, že tehdejší nedostatek úrodné půdy nemohl uživit zvlášť velký počet lidí, a to i přesto, že to byli znamenití rybáři a lovci. Tomuto faktu napovídají i kronikáři, kteří mluví o tisícových armádách Vikingů, i o neustále opakovaných nájezdech i po tisícových ztrátách. Zřejmě v těchto zprávách bude trocha přehánění, ovšem jádro bude patrně pravdivé. Z toho se dá usuzovat, že zalidnění tehdejší Skandinávie bylo opravdu vysoké, k čemuž jistě pomohla i polygamie tehdejší společnosti. Muž mohl mít tolik žen, kolik uživil, a s každou z nich se snažil mít co nejvíce dětí, hlavně synů. To ukazuje na další důvod expanzí Vikingů, neboť dle tehdejšího dědičného zvyku vše zdědil nejstarší syn, přičemž všichni ostatní nedostali nic a museli se uživit sami. Mnozí z nich proto zkusili štěstí na výpravě, ať už válečné, nebo kolonizační. Další důvod lze nalézt v trestním právu, neboť hodně přestupků a zločinů se řešilo vystěhováním na několik let.

Původ slova Viking

Původ slova Viking také není zcela znám. Od kronikářů se dovídáme, že si tak říkali samotní Vikingové, ostatní národy je totiž nazývaly jinak. A že těch jmen je: Anglosasové je nazývali Dány, Frankové je popisují jako Normany, Němci používali výraz Ascomann (jasanový muž), Irové jim říkali Lochlannach (člověk ze severu). Byzantské a arabské kmeny nazývaly švédské Vikingy pojmem Rusi, ve Španělsku je značili jako madjus (pohanský kouzelník). Na sklonku doby vikinské je řecké kroniky zvou vaeringjar, což je něco jako obchodní agent. V severštině by slovo Viking mohlo mít hned několik základů: víg, což je boj nebo bitva, vík, což znamená zátoku či záliv. Většina odborníků se přiklání spíše k druhé možnosti, takže dle jejich výkladu byl Viking prostě pirát, který čeká a útočí ze zátoky, či z fjordu. Byla brána v potaz i možnost, že slovo není severského původu, a je odvozeno ze staroanglického wic, tábor, nebo latinského vicus (ve významu město), také se objevila teorie, že Viking může pocházet ze slovesa vikja (vyhýbat se) a několik další, tyto však nezískaly nikdy moc podpory. Nejvíce pravděpodobné je, že základem je slovo vík (zátoka).