Organizace společnosti | Gunnar - Viking Mercenary Squad

Organizace společnosti

Sociální postavení

Severskou společnost tehdejší doby je možno rozdělit do tří základních sociálních skupin. Na té nejnižší příčce stáli otroci a nemajetní lidé. Otroci dělali nejhorší práce (jako hnojení polí, dobývání rašeliny, starost o kozy a vepře apod.), měli jen málo nebo žádná práva a chodili nuzně oděni. Zabití otroka v té době nebyl nijak zvláštní zločin, pouze majitel se mohl na thingu dovolávat náhrady škody. Nemajetní lidé se nechávali zaměstnávat jako čeledíni a děvečky, pomocníci řemeslníků nebo jako prostí námořníci. Druhým význačným společenským stavem byli svobodní lidé, což byli sedláci, řemeslníci, lovci, rybáři a válečníci. Někdy se pro jejich označení užívá slova karlar. Měli právo nosit zbraň a účastnit se thingu. Účastnili se také nájezdných vyprav, pokud chtěli, ovšem s výjimkou situace, kdy se táhlo do války a každý okrsek musel poskytnou jisté množství mužů. Na nejvyšším stupínku společnosti stál šlechtický stav. Na prvním místě stál král, který ovšem v té době musel naslouchat lidu a podřizovat se vůli thingu. Krále si ze svého středu volili nevyšší náčelníci, jarlové – v případě že vládl špatně nebo nebyl schopen velkých činů, zvolili si krále nového. S náznaky dědičné monarchie se setkáváme až v pozdější době vikinské. Pokud král vydal nějaké rozhodnutí, lidé ho mohli uposlechnout, pokud se jim zdálo moudré. Ovšem v dobách války nebo na tažení králi, nebo jím zvolenému náčelníkovi, prokazovali naprostou poslušnost. Jarl byl vlastně velkostatkář, vůdce bohatého a mocného rodu, v jedné sáze se například mluví o jarlovi, který spravoval 18 statků. Jarl si mohl dovolit vlastní družinu, lodě, a snažil se všemožně uplatňovat svůj vliv. Naproti tomu hersir byl náčelník menší oblasti, jarl měl pod sebou hersirů několik.

Postavení ženy ve společnosti

Pokud žena nenáležela do stavu otrockého, byla svobodná a samostatná. Ženy vdané za svobodné muže nebo válečníky požívaly značné úcty. Pokud byl manžel na cestách, žena se starala o celý statek, měla na povel čeledíny a děvečky. Neměla sice stejná práva jako muži, na svou dobu ale lze v otázce žen považovat Skandinávce za velice tolerantní a osvícené. Žena dokonce byla chráněna zákonem, bez jejího souhlasu se jí nemohl muž dotknout či ji políbit. Svedení manželky bližního nebo znásilnění panny bylo dokonce někde trestáno smrtí. Pokud se žena chtěla rozvést, stačilo aby to nahlas prohlásila přede svědky a byla rozvedena.

Právní systém Vikingů

Zákon a právo v té době představoval thing. Bylo to shromáždění všech svobodných mužů dané oblasti, které se pořádalo pravidelně. Pod širou oblohou se muži radili o politice, zákonech, vynášeli rozsudky. Každý kdo nosil zbraň, byl povinen se thingu zúčastnit, nebo alespoň vyslat zástupce. Takové shromáždění bylo řízeno staršími muži, znalci zákonů. Byla povinnost těchto mužů na každém thingu opakovat staré zákony, které říkali v ustálených frázích, aby nikdo na zákony nezapomínal. Thing vynášel rozsudky, avšak neměl žádný nástroj, jak dohlídnout na jejich vykonání. To si musel zařídit výherce sporu sám. Pokud byl z chudého rodu a žaloval někoho z rodu silného a bohatého, neměl vlastně žádnou naději dostát spravedlnosti. V té době se ovšem většina mužů usnesením thingu řídila, riskovali totiž, že by potom byli vyhlášeni za vyděděnce společnosti, muže bez tváře a práv, což bylo horší než být otrokem. Takový muž raději volil smrt nebo častěji vyhnanství. Odsouzený mohl také nesouhlasit s usnesením thingu, v tom případě byla jeho záležitost podstoupena thingu zemskému. Pokud jeden muž urazil druhého, často docházelo k souboji, kterému se říkalo hólmganga. Domlouval se na křižovatce tří cest a ten, který nepřišel, ztratil tvář a čest, nemohl přísahat ani vydávat svědectví. Pokud se střetli, končíval takovýto souboj často smrtí jednoho z bojovníků.

Vlastnosti Vikinga

Tehdejší svobodní muži si nejvíce cenili odvahy, cti a fyzické zdatnosti. Úctu si muži získávali nebojácností, věrností, pohrdáním smrtí (dozvídáme se z pramenů, že muži odsouzení na smrt se smáli a vtipkovali, neboť nechtěli ukázat slabost), chytrostí a výřečností, spolehlivostí a dodržováním slova. Slovo bylo pro Vikingy svaté, věřili, že jeho moc sahá až do posmrtného života. Ovšem slovo dané nepříteli valnou cenu nemělo, v takových případech se spíše cenila lstivost a úskočnost. Pověstná byla také jejich pohostinnost, zvláště pak ve Švédsku. Když přišel host, mohl zůstat jak dlouho chtěl, dostával jídlo i pití, bylo o něj dobře postaráno. Muži s ním chodili do domů svých sousedů, pořádali se hostiny. Vikingové milovali přepych a bohatství, rádi se zdobili šperky a zkrášlovali svůj oděv.