Vývoj Skandinávských států

Švédsko

Vzhledem k tomu, že státní celky v čele s králem se v takové podobě, v jaké je chápeme v dnešním slova smyslu, začaly formovat až v poslední třetině doby vikinské, byla společnost doby vikinské postavena na základě rodů a kmenů. Například ve Švédsku vládl král ve Staré Uppsale (zde byla i hlavní kmenová svatyně) ze staré dynastie Ynglingů pouze východojižní části dnešního Švédska, v ostatních částech měli králové v průběhu staletí menší či větší vliv. Samotná moc krále byla také omezená, nebyl to zákonodárce, musel naslouchat vůli thingu, což bylo shromáždění svobodných mužů, kde se debatovalo o zákonech, vynášely se rozsudky nad spory a mohl se volit nový král, pokud ten stávající byl slabý, ale nový kandidát musel pocházet z vládnoucího rodu. V oblastech, které byly Uppsale vzdáleny, byla králova moc malá, dá se hovořit o autonomních oblastech, a to až někdy do roku 1000 za vlády krále Olafa Skotkonunga, kdy dochází k rozšiřování a upevňování královského vlivu ve Švédsku. V čele velkého a silného rodu stál jarl, vládnoucí v určitém kraji, což byl zárodek šlechty. V průběhu času, kdy se královská moc upevňovala a moc šlechty pomalu upadala, stal se titul jarl označením místokrále, popřípadě čekatele na královskou funkci. Území spadající pod moc krále byla rozdělena do územních celků. Přirozeným rozdělením byly kraje, kde vládly jednotlivé rody či kmeny. Ty se dále dělily na obvody. Dle dánského rozdělení se jim říkalo herred a musely v případě války postavit asi 40 mužů, dle švédského rozdělení se nazývaly hundare a poskytovaly 100 až 120 bojovníků. Každý kraj (nebo několik sousedních) měl své zvykové právo, thingy a svatyni. Na celém severu se objevil ještě jeden systém územního dělení, plně vyvinut asi až v 10. století. Švédové ho nazývali ledung. Ten rozděloval menší či větší okrsky, které do války dodávaly určitý počet mužů, ale i lodí, zásob a zbraní. Vyčleněny z něj byly pouze kraje nejdále ve vnitrozemí. Předpokládá se, že okrsek velikosti hundare dodával přibližně 4 lodi po 25 mužích. Vláda Olafa Skotkonunga skončila přibližně roku 1021 jeho vypuzením uppsalským thingem. V té době zřejmě napětí mezi mocí královskou a starou kmenovou aristokracií hodně narůstalo. Anund Jakob, syn Olofa, táhl společně s norským králem Olafem Haraldssonem proti Knutovi, králi Anglie a Dánska. Byl sice poražen a musel uznat Knutovu suverenitu, avšak zachoval si korunu i území. Po smrti Knuta mocného znovu upevnil Anund svou moc ve Švédsku. Po jeho smrti v roce 1050 a smrti jeho nástupce Edmunda Starého, jeho nevlastního bratra, v roce 1060 končí vláda uppsalské dynastie. Švédští králové neměli zákonodárnou moc až do poloviny 13. století, do té doby museli naslouchat usnesení thingů. Postup christianizace zde postupoval velmi pomalu, završení procesu pevného státu dlouho stálo v cestě staré pohanské náboženství udržované mnoha drobnými vlastníky půdy.

Dánsko

Obdobně složitá situace byla i v Dánsku. Na počátku doby vikinské vládl Dánsku schopný a silný král Godfred, jenž porazil Obodrity a Velety, mnohokrát plenil Frísko a Vlámsko, jeho válečníci se dostali na jih až k ústí Seiny. V roce 808 zahájil stavbu slavného Danevirke („dílo Dánů“), obranný val Dánska, který se táhne od ústí zálivu Schlei, který ústí do Baltského moře, k říčce Trenne, která se vlévá do moře Severního. Z těchto jeho činů se dá předpokládat, že sjednotil velkou část Dánska. Byl zavražděn roku 810. O pozdějších vnitřních vztazích v Dánsku toho není moc známo, ale z různých zápisů je patrné, že Dánsko nebylo zdaleka jednotné. V průběhu devátého století byli dánští králové spíše nájezdníci opírající svou moc o lodě a vojsko než o vlastněné území. Část Dánska okolo roku 900 dokonce ovládla dynastie pocházející ze středního Švédska a která si zde udržela moc asi po 25 let. Proces sjednocení Dánska ve větším měřítku proběhl za vlády Haralda Modrozuba, který vládl v letech 958-986. V roce 970 se stal také králem Norska. Bylo běžné, že vládci různých skandinávských států postupně ovládali své sousedy, buď malé území nebo dokonce celou zemi, avšak tyto nadvlády neměly nikdy zvláště dlouhého trváni. Syn Modrozuba, Sven Vidlí Vous, který svého otce připravil o korunu, vzápětí svou moc v Norsku ztratil ve prospěch švédského krále, Erika Vítězného. Za zmínku stojí, že zraněný Modrozub se před svou smrtí uchýlil do městečka Wolin v severozápadu dnešního Polska. Podle některých právě ve Wolinu byla bájná vikinská pevnost Jomsborg, nezvratné důkazy však chybí. Sven Vidlí Vous zemřel roku 1014, kdy kromě Londýna ovládal celou Anglii. Jeho následovníkem se stal jeho syn Knut, který se po dvou letech po smrti silného a statečného anglického krále Edmunda Železného stal vládcem celé Anglie, kolem roku 1019 si zajistil vládu i v celém Dánsku, kde určil své nástupce, neboť jeho zájem patřil Anglii. Toho se zalekli norský král Olaf Haraldsson i švédský král Anund Jakob a bok po boku vytáhli proti Knutovi. V ústí řeky Helge na jihovýchodě Švédska kolem roku 1026 proběhla bitva tří králů. Historikové se dodnes přou o jejím průběhu a vítězi, ale politické a společenské následky jasně ukazují na vítězství Knuta. Olaf se vrátil pěšky (!) do Norska a Anund se stáhl zpět. Knut navázal spojenectví s norskou šlechtou, a když kolem roku 1028 vylodil u norského pobřeží svou anglo-dánskou flotilu, Olaf bez boje uprchl a norský thing ho provolal králem Norska. Jeho vliv zde však trval pouhých 5 let. Není pochyb o tom, že Knut své přízvisko Mocný dostal právem. Stal se králem Anglie, Dánska a Norska. Ačkoli se o něm mluvilo jako o prudkém a vášnivém muži, dokázal být očividně i velice moudrý a prozíravý státník. Král Knut Mocný zemřel roku 1035 a tím skončila i jednotná vláda nad Anglií a Dánskem. Dánsku začal vládnout norský Král Magnus, což opět potvrzuje, jak přelétavá a vrtošivá byla tenkrát vláda nad cizími zeměmi. Koncem 11. století již dochází k upevňování nároků krále v zemi, zabezpečení vlastního státu vůči sousedům a podstatnému omezení výbojů.

Norsko

V Norsku byl vývoj státu zpomalen samotným uspořádáním norské krajiny. Jelikož se jednalo o zemi převážně nehostinou a k zemědělství ne moc příhodnou, byly osídleny hlavně zátoky, kde ve velkém probíhal rybolov. Nejdůležitější středisko, vík Kaupang, vzniklo na jižním pobřeží Vestfoldu. Bylo to hlavní centrum obchodu a řemesla. Druhou hlavní oblastí byl Trondelag při jižním břehu Trondheimského fjordu. Díky vlivu Golfského proudu zde byly i docela dobré podmínky pro rolnictví, navíc přes vnitrozemí Skandinávie zde vedla kupecká stezka do středošvédského Upplandu, svými dobrými lovišti bylo toto centrum i lákadlem pro obchod s Frískem. Třetím důležitým celkem byl pás krajů jižně od Trondelagu zvaný Vestland, kde bylo málo orné půdy a obyvatelé zde trpěli výrazným přelidněním. To mělo za následek jejich častou migraci a pirátství, lidé zde se často účastnili nájezdů do vzdálených končin. Časem se zde zformovala jistá územní správa, dvorce vedle sebe vytvářely osadu, osady se spojovaly do obvodů zvaných hérad, jichž několik představovalo doménu jarla či malé nezávislé království. Doména jarla byla velká asi jako dnešní kraj či několik krajů. Zvláštní postavení měl kraj Vestfold, neboť jeho králové odvozovali svůj původ od dynastie Ynglingů ze Staré Uppsaly. Zpočátku se objevuje množství malých nevýznamných králů, kteří vládli v určitých oblastech Norska, teprve však Harald Krásnovlasý koncem 9. století získává vládu nad celým Vestfoldem a přilehlých krajích a tudíž se začíná hovořit o sjednocení Norska. Krásnovlas je znám jako tyranský král, který kupříkladu nemilosrdně pronásledoval své vikinské protivníky přes Severní moře až k Orknejím, kterých se zmocnil a ustanovil zde silnou vládu jarlů, která mu však byla naprosto podřízena. Za jeho vlády došlo k velkému odlivu obyvatel z Norska, neboť mnoha rodům se nelíbilo omezení jejich kmenové moci despotickým králem. Existují náznaky, že za jeho vlády vznikly pravidelně vybírané daně, které vystřídaly starší polodobrovolné dary králi. I tak se ovšem v Norsku našly oblasti, jejichž podřízenost králi byla spíše formální, a která nepřetrvala Krásnovlasovo panování. Zde vládli místí velmožové – jarlové. V průběhu 10. století, po smrti Krásnovlasa, se opět projevily decentralizované tendence. Když byl v 60. letech 10. století zabit norský král Hakon Dobrý (svým synovcem, jehož otec Erik Krvavá sekera, syn Krásnovlase, zabil několik svých bratrů), na několik desetiletí v Norsku téměř zanikla ústřední politická moc. Všeobecně uznávaným králem se stal v roce 995 Olaf Tryggvason, jenž ovládl Trondelag a později jej uznaly i jižní kraje. Ten byl však kolem roku 1000 zabit a na několik let byly jednotlivé kraje opět pouze v rukách nejmocnějších jarlů. Roku 1016 ovládl Olaf Haraldsson všechny přístupnější oblasti Norska, avšak vlastní šlechtou a Knutem Mocným byl roku 1028 donucen odejít. Pokusil se o znovunabytí vlády v roce 1030, kdy se vrátil z malou armádou cizinců a žoldáků, ale byl poražen norskou armádou, která paradoxně hájila zájmy Dánů. Brzy poté se však zvedla vlna nevole vůči podrobení Dánům, Harald byl vyhlášen za svatého (celý život úpěnlivě šířil v Norsku křesťanství) a v roce 1035 se králem Norska stal jeho syn Magnus. V roce 1047 se stal vládcem Norska Magnusův nevlastní strýc Harald Krutý, za jehož vlády se v Norsku konečně dovršila etapa budování a upevňování královské moci a jednotného státu.